Cesta duše na Zemi
Hory v St. Antonu - nádhera!
Lepší počasí jsme si nemohli přát.
Lyžování paráda, azuro, výhledy… lyžování až do konce. Vždyť už vlek na cestu dolů nepotřebujeme.
Pomalu zapadá slunce.
Kocháme se pohledem, duše se povznáší…
Měsíc se ukazuje v záři slunce …
Nastupuje „kontrola sjezdovek“ a pobízí k jízdě dolů.
Čím dál tím víc je hůř vidět. Sjezd dolů je delší než jsme čekala. Ještě kus do kopce … uffff, to nedám.
A černá sjezdovka. Ještě, že ji nevidím :o). Kousek po kousku, oblouček za obloučkem, důležité je sjet.
„Kontrola“ nás doprovází, míjíme rolby …
Jiná cesta již není, vidím dceru, jak lehce jede dolů. Tak dobrý lyžař zase nejsem, nožičky moje, je to na vás… Strach, vztek, že jsme nevyjeli dřív.
A uvnitř tleská radostí moje nadšené vnitřní dítě, které miluje dobrodružství.
Už slyším hluk Aprè Ski. „Průvodce“ nás opouští … Světla St. Antonu na dohled. Už zase musím dávat pozor na ostatní lidi.
Nádherná symbolika.
Každý čin v sobě nese svůj důsledek. Má-li naše cesta jasný cíl, není cesta zpět.
A zároveň se na cestě naší duše vždy objeví v pravý čas „průvodci“.
Nenarovnávají cestu, neuhlazují sjezdovku, jen připomínají, že musíš jet.
Hlídají, abychom nesjeli z cesty.
Svoji přítomností zmírňují strach. Jsou v pohodě. Dohlížejí, abychom nesjeli z cesty. A když už nejsou potřeba, zmizí.
Děkuji za přítomnost duchovních i pozemských průvodců.
